Emička a Johanka, 24. týden, 620 a 580 gramů

Jako sestra pracující na neonatologii (u Apolináře), jsem si vždy říkala, jak strašně těžké to musí být pro rodiče, když se jim narodí miminko do dlaně. Tehdy jsem netušila, že si to zkusím na vlastní kůži. Když jsme zjistili, že čekáme miminko, byli jsme překvapeni, ale zároveň moc rádi. Na druhém UZ nám řekli, že srdíčka tam jsou dvě. Z práce jsem šla hned na neschopenku, protože mi bylo opravdu hodně špatně. Doma jsem jen odpočívala a snažila se v sobě udržet alespoň něco. První 4 měsíce jsem prozvracela, zhubla 6 kilo, ale holčičkám se v bříšku dařilo. Brala jsem léky na udržení těhotenství, vitamíny a ke všemu tomu se přidala ještě každodenní aplikace fraxiparinu na ředění krve (měla jsem náběh na embolii). První screening dopadl v pořádku, ale bohužel se objevily další komplikace. Když ustoupily nevolnosti, začala jsem krvácet a měla zvýšené známky zánětu. Musela jsem být 14 dní hospitalizována na gynekologii u Apolináře. Holky krásně rostly, já dostala nějaká ATB a protože krvácení bylo stejné a laboratoř taky, propustili mě domů.

Po týdnu jsem šla na kontrolní UZ, kde mi doktor oznámil, že holky nemají skoro žádnou plodovou vodu, mají zrychlenou srdeční akci, já pořád krvácím a mám zvýšené známky zánětu. Doporučili nám vyvolat porod/potrat (byla jsem ve 20 tt) a dle lékařů plodová voda odtekla po 18. týdnu. Tehdy jsem seděla u Apolináře na chodbě a jen plakala, volala jsem partnerovi a byli jsme rozhodnutí, že budeme bojovat. S panem doktorem Kouckým jsme se domluvili, že k němu nastoupím na oddělení rizikového těhotenství a budeme se snažit holky udržet co nejdéle. Bez plodové vody holkám hrozil špatný vývoj plic, deformity končetin, špatný růst a mnoho dalších komplikací, ale přesto všechno jsem jim věřila, že to zvládnou. Týden, který jsem byla doma (na oddělení jsem mohla nastoupit až od 21. tt), jsem jen ležela a modlila se, aby holky vydržely. Od pondělí (21. tt) jsem nastoupila na oddělení, dělaly se náběry, kultivace a dostávala jsem ATB. Musela jsem pouze ležet, vstávat jen na záchod a krátkou sprchu. Po dobrání ATB to vypadalo, že zánět mírně ustupuje a holky pořád krásně rostly.

Po půlnoci 12. 10. to vše začalo.

Pobolívalo mě břicho, volala jsem sestru a byla jsem otevřená na 2 cm. Dostala jsem tokolýzu a první dávku kortikoidů na dozrání plic. Nález se však zhoršoval a museli mě převézt na porodní box. Měla jsem kontrakce a krvácela. Volala jsem partnerovi, který za mnou hned dorazil. Když ke mě nad ránem přišel pan doktor Kopecký od nás z ARA a řekl, že inkubátory a ventilátory jsou nachystané, ať se ničeho nebojím, došlo mi, že už se to nezastaví a já porodím tak malá miminka. Dostala jsem další dávku ATB a ráno přišel pan doktor Koucký a vyšetřil mě. Řekl, že pokud je chceme zachránit, tak musíme teď rychle udělat císařský řez (hodně jsem krvácela a jedna z holčiček už byla zadečkem skoro v porodních cestách). Vezli mě na sál a já viděla, jak holky z ARA vezou transportní lůžko, nesou resuscitační batoh a oči se mi zavalily slzami. Pocit beznaděje, strachu a toho jak to holčičky zvládnou.

Holčičky se narodily 12. 10. 2018 v týdnu 23+5, Emička vážila 620g a Johanka 580g. Po probuzení na JiPu, mi přišla paní doktorka Malošková z ARA říct, že holky jsou obě zaintubované, dostaly surfaktant a uvidíme prvních 72 hodin. Druhý den ráno mě přeložili z JiPu na šestinedělí a já se mohla jít poprvé podívat na holky. Jako sestra jsem věděla, co mě čeká. Malé miminko, plno hadiček, přístrojů a samé houkání. Když jsem vešla na box v úplně jiné roli, v roli maminky, uviděla svoje holčičky, hrozně jsem se rozbrečela, motala se mi hlava a musel jsem se vrátit na pokoj. Celý den jsem plakala, hlavou se mi honilo, proč se to stalo zrovna mně. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co se vše může stát - možné krvácení do hlavičky, zhoršení plic, infekce, zánět střeva a spousta dalších komplikací. Holčičky ale prvních 72 hod zvládly dobře, já začala odsávat mléko a holky tak měly brzy moje mateřské mléko. U Johanky bylo drobné krvácení do hlavičky (samo se během pár týdnů ztratilo) a přetrvávala otevřená tepenná dučej. Emička krvácení neměla žádné. Po pár dnech jsem si poprvé mohla poklokánkovat Emičku, bylo to něco tak překrásného, cítit tlukot srdíčka, že jsem zároveň pochopila, proč jsou přitom rodiče vždycky tak šťastní. Dva dny na to jsem si mohla pochovat i Johanku.

Brzy však u obou nastalo zhoršení plic. Hůře na tom byla Emička. Byla hodně nestabilní a oteklá, proto se ji plíce pořád zhoršovaly. Dostávaly obě velké dávky kortikoidů, aby snížily vodu v těle a podpořily plíce, byly různě napolohované, měnily se jim ventilační režimy a dostávaly mnoho dalších léků na podporu oběhu. Po 10 dnech jsem byla propuštěna domů, plakala jsem, měla jsem špatný pocit, že jsem je tam nechala. Při propuštění mi lékař řekl, že jsem měla zánět plodových obalů a kdyby se holky nerozhodly jít sami ven, obě by zemřely v bříšku. Za holkami jsem jezdila každý den s mlékem, kterého jsem měla mnoho a mohla jsem ho darovat i ostatním miminkům. Holčičky jsem vždy přebalila, změřila teplotu, krmila a klokánkovala, pokud to jejich stav dovolil. Partner se to brzy naučil a vždy rád pečoval o holky se mnou. Holky pomalu přibíraly na váze, radovali jsme se z každého gramu. Plíce se pomalu také zlepšovaly a mluvilo se o tom, že se holky zkusí dát na Cpap. U Emičky se to podařilo na druhý pokus a u Johanky na třetí pokus. Po dvou měsících byly obě na Cpapu a mohla jsem si holky pochovat obě najednou. Byl to ten nejkrásnější den. Dva dny před štědrým dnem holky přestěhovaly na JIP a byly spolu v jednom inkubátoru. Byly u sebe tak krásně klidné a spokojené. Ke konci roku, po 20 dnech na Cpapu, byly holky přendány na Vapotherm a 2. 1. na IMP.

Po pár dnech jsem mohla být k holkám hospitalizována a už jsme byly pořád spolu. Holky jsem přebalovala, krmila, uspávala, zkoušely jsme přikládat k prsu. Johanku se podařilo přiložit a pak už jsem ji jenom kojila. Emička prso nechtěla, tak jsem ji mléko odstříkávala a krmila ji ze stříkačky. Holky se podařilo dát na kyslíkové brýle a za pár dní už jsem holky měla u sebe celý den a později i přes noc. Tatínek za námi docházel skoro každý den, staral se o holčičky a těšili jsme se až spolu všichni odjedeme domů.

A konečně jsme se dočkali, 13. 2. 2019 po 125 dnech jsme si mohli naše bojovnice odvést domů. Emička vážila 2430g a Johanka 2350g, obě holky byly na kyslíku. Za celou dobu neprodělaly žádnou infekci, hlavičky v pořádku, srdíčka taky (u Johanky malá dučej), oči a sluch v pořádku. 12. 10. 2019 oslavily svůj biologický první rok s mírami Emička 7210g a Johanka 6750g, obě zdravé, bez kyslíku. Holčičky lezly, sami seděly a obcházely nábytek. V únoru 2020 oslavily svůj první korigovaný věk s mírami Emička 8540g a Johanka 7970g. Obě chodí samy, krásně si hrají, jsou to veselé a zdravé holčičky, na kterých by nikdo nepoznal, co vše mají za sebou.

Nikdy nepřestaneme být vděční lékařům a mým kolegyním z ARA od Apolináře, že nám holky zachránili a poskytli jim skvělou péči a mě podporu. Pro mě toto byla obrovská zkušenost, vědět, jak se cítí maminky, které poprvé uvidí svého bojovníka v inkubátoru, poprvé si na něho sáhnout, poprvé si ho pochovají. Je to dlouhé a náročné období, plné strachu, smutku, ale i radosti. Když se kouknu na holky, tak vím, že tohle všechno stálo za to a nikdy nelituji toho rozhodnuti za holky bojovat.

A vám maminky, které prožíváte tuhle náročnou životní etapu, přeji, ať i vy se brzy dočkáte dne, kdy si svého bojovníka odvezete domů a tohle vše bude pouhou vzpomínkou.❤️