Jan, 28 týden, 940 gramů

Honzík. 27+4 tt. 940 g a 36 cm

Honzík je zatím náš jediný syn. Moc jsme se na něj těšili. Celé těhotenství probíhalo normálně. Cítila jsem se dobře. Docházela jsem akorát na hematologii kvůli Leidenské mutaci krve, kde mě hlídali a i to vypadalo dobře. Malý v bříšku krásně rostl a nic nenasvědčovalo tomu co nás čeká.....
Jednoho dne jsem jela na hematologii. Cestou mě silně zabolelo v břiše, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Druhý den kdy mě nepřestalo břicho podivně bolet a malý se nehýbal tak jak jsem byla zvyklá jsem začala tušit, že není vše ok. Zavolala jsem raději svojí gynekoložku, která mi řekla ať se zítra zastavím a podívá se na mě. Večer jsem cítila jak se stalo něco co by asi nemělo a šla se raději zkontrolovat na wc. Silně jsem krvácela. Manžel mě z Mělníka okamžitě odvezl do Apolináře. Nikam jinam jsem ani nechtěla. Byla jsem tady už nahlášená k porodu. A tak nějak věděla, že mi pomůžou. I když termíny jako cpap, neonatologie, brejličky, monitor dechu jsem vůbec neznala. Celou cestu jsem silně krvácela. Když jsme konečně dorazili bylo to už velmi rychlé. Abrupce (odchlipování) placenty kvůli krevní sraženině a jelo se okamžitě na sál. Vše mám v mlze a  vím spíš od manžela. Uspali mě  a 27.6.2017 ve čtvrtek v 19.35 přišel na svět o dost dřív náš Jeníček. A nám začalo to nejhorší a zároveň nejkrásnější období života.
Byly dny kdy jsem jen brečela. Byly dny a noci kdy jsem nejedla a nespala. Viděla jsem svého muže smutného a plakat a nedokázala mu pomoct. Přišla jsem o mléko i to jsem špatně nesla a mrzí mě to do teď. Hlavou vám běhají miliony otázek. Co teď bude? Jak má svému dítěti pomoct, nevím jak? Ale i ty nejhorší...co když to ten malý nezvládne? Co když selžu já? Ale zvládli jsme to všichni do jednoho a vy co to právě teď čtete a jste na tom podobně věřte, že to zvládnete také. Ale abych se vrátila k našemu malému štěstí.
Druhý den ráno za mnou přišla doktorka z neonatologie. Vše mi vysvětlila. Poradila. Pak přišel manžel a vyprávěl o synkovi, ale já ho ten den ještě neviděla. Třetí den mě odpoledne posadili na vozík a odvezli na ARO pro nedonošence a já ho poprvé uviděla. Byl tak maličký, skoro průhledný. Obličej neměl vidět přes brýle kvůli modrému světlu a měl spousti hadiček o kterých jsem nic zatím nevěděla. Bylo tam horko, tma, vše pípalo a působilo skoro děsivě a já zvládla jen brečet. Takže vlastně naše první setkání se díky mně vůbec nepovedlo.Po chvilce jsem „odjela“ na pokoj všechno se pokusit vstřebat a bylo mi řečeno a byla to svatá pravda, že tohle před ním dělat nemůžu. Vše vycítí a pozná.Už jsem před ním nebrečela. Čtvrtý den došlo na klokánkování. Bylo to úžasný prostě. Honzík na mě spokojeně ležel, dostával sondou malé množství mléka a většinou spal. Chodila jsem za ním každý den, snažila se poctivě odsávat mléko a seznamovala se s novou situací. Honzík mezitím prospíval. Hlavně za pomoci úžasných sester a doktorů.  Spadl s váhou na 770g, ale začal pomaličku přibírat. Díky tomu na ARU strávil jen týden a pak byl převezený vedle na JIP. 
JIP bylo pro nás zase něco nového, ale opět za pomoci sestřiček a lékařů jsem si já brzy zvykla na svůj druhý domov a Honzík dál prospíval a přibíral. Pouze jednou měl zástavu srdce. Ten den jsem k němu bohužel nemohla. Musel odpočívat. Na druhý den bylo naštěstí vše v pořádku. Chodila jsem za ním každý den a manžel jezdil se mnou jak jen mohl a každou chvíli s malým si spolu užívali.  Klokánkovali jsme a Jenda měl už přes 1 kg. Vše šlo tak jak má a tak se po 3 týdnech přestěhoval na Median 2 i když byl pořád v inkubátoru a nedýchal sám.
Na Medianu vše probíhalo stejně. Jeník byl v nejlepší péči. Klokánkovali jsme a když už po 3 týdnech dostal postýlku a zvládal být chvíli bez kyslíku začala jsem se za pomoci sestřiček učit koupat, oblékat a víc se o Jendu starat a učil se to i manžel. Jeník mezitím zvládl krásně přibrat a brzo se i konečně zbavit dýchacích přístrojů.  A tak nic nebránilo poslednímu stěhováni na Median 1.  Poslední „zastávka“ před odchodem domu.
Z Med 1 jsme měli velkou radost.  Chodila jsem tam v podstatě ž s radostí a opravdu jak domů. Znala jsem už dobře budovu. Většinu sestřiček a lékařů a hlavně ostatní maminky. Které byly  všechny moc fajn. Jsme v kontaktu dodnes a i ony člověku přispějí k tomu aby celou situaci snášel lépe. 
Jenda dál krásně prospíval a měl už jen sondu na mlíčko a tak mě přijali na pokoj pro maminky a já ho měla po dvou měsících konečně pořád pro sebe.  Došlo konečně na vyndání sondy a Honzík se měl začít učit pít z lahvičky. Bohužel to nešlo vůbec dobře a nešlo to poměrně delší dobu a to 5 týdnů. Honzík se silně zadýchával a začal mít dýchací problémy. Bylo mi řečeno, že má bronchopulmonalní dysplazii. Což je vlastně diagnóza  pro všechny kulíšky co jsou delší dobu na dýchacích přístrojích. Plus nedostal tzv. kortikoidy, když byl ještě v bříšku  nestihlo se to kvůli rychlému porodu. Museli mu tedy být nasazeny dodatečně. Měl totiž slabé a nezralé plíce. Ze začátku to byl boj. Honzík dostal inhalátor s nástavcem a to víte, že se mu do toho moc nechtělo i když si později doma zvyknul. Léky zabraly velice brzy. Začal lépe dýchat. Zapisovali jsme několikrát denně počet dechů za minutu a tak bylo vidět, že se dechová frekvence snížila. Začal zvládat pít celé dávky mlíčka a tak jsme šli po 86 dnech domů. Přeci jen už jsme trošku přesluhovali. Honzík měl přes 3 kg a věkem už přes 40 tt bio.
Doma jsme si na sebe všichni rychle zvykly. A vše je dodnes v pořádku. Máme za sebou vojtovu metodu. Po roce a měsíci užívání vysazené kortikoidy. I když jen na zkoušku a na podzim je možná ještědostane. Ale to už je vlastně jenom maličkost. Docházíme na pravidelné kontroly do centra následné péče. 
Za pár dní to bude už rok a půl co Honzík přišel na svět. Dnes už běhá, vypráví nám (i když to ještě nejsou slova, ale my si rozumíme…). Nikdy nezapomenu na to špatné, ale hlavně na to dobré. A nikdy nezapomenu všem lékařům a sestřičkám co pro nás udělali a jací jsou. A nepřestanu jim být vděčná.
Všem rodičům co dočetli až sem přeji ať se daří. Dá se zvládnout i to zdánlivě nezvladatelné. Věřte svým dětem a buďte na ně právem pyšní.