Marie, 29 týden, 760 gramů

HELLP aneb Zkouška psychické odolnosti, lékařské vědy a síly jedné malé bojovnice

V polovině května roku 2017 se mi obrátil život vzhůru nohama, narodila se mi totiž dcera Maruška. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, vždyť děti se rodí každý den, pokud by ovšem na svět nepřišla o skoro tři měsíce dříve (28+3tt) s i na tak brzký termín podprůměrnou vahou 760 g (a 32 cm).

On se mi ten život vlastně celý změnil už o pět týdnů dříve, v úterý 11. dubna 2017. Právě tehdy jsem přijela z odběrů krve v pražské nemocnici na Karlově náměstí, když mi volala lékařka z interní ambulance u Apolináře, ke které mě pár měsíců předtím poslala moje praktička. Potýkala jsem se totiž (a stále trochu bojuji) s vysokým tlakem, a protože nezabral Dopegyt, chtěla moje doktorka názor dalšího lékaře na to, jaké jiné prášky mi může předepsat, aniž by ohrozila vývoj dítěte. Od té doby jsem byla u Apolináře pod dohledem a při pravidelných kontrolách jsem pokaždé musela nedobrovolně „darovat krev“.

Asi týden předtím, než jsem v pondělí 10. dubna přijela na další z kontrol, jsem zažila opravdu krušné tři dny. Jak mi bylo v průběhu těhotenství do té doby dobře, neměla jsem žádné ranní nevolnosti ani nenadálé výkyvy nálad, najednou mě začalo strašně bolet pod žebry. Bolest šla až do zad a nepomáhalo na ni nic, ty tři dny a dvě noci jsem vysloveně protrpěla. Myslela jsem si, že jsem si nejspíš skřípla nerv, protože jak bolest přišla, tak i odezněla. V tomto názoru mě při kontrole utvrdila právě i pražská lékařka, která mi po mém postěžování si doporučila tejpování. Jak se ale následující den po krevních testech ukázalo, problém byl úplně jinde…

Když mi z Prahy tehdy doktorka volala, moc moudrá jsem z jejího telefonátu nebyla. Oznámila mi, že testy nevyšly vůbec dobře a ať se okamžitě sbalím a nastoupím u Apolináře na riziku, že mě hospitalizují. Jak dlouho si tam pobudu, jsem se ovšem přesně nedozvěděla. Lékařka zároveň při vysvětlení důvodu hospitalizace použila jakýsi mně do té doby neznámý výraz, znělo to jako „helf“. Jak jsem si ale po cestě autobusem zpátky do Prahy našla na internetu, jednalo se o diagnózu HELLP syndromu, který je život ohrožující pro matku a „vyléčit“ se dá pouze porodem. Dodnes přitom není jasné, odkud se bere a co ho způsobuje. Obvykle se ovšem objevuje v pokročilejší fázi těhotenství než v mém v té chvíli třiadvacátém týdnu, často jako následek preeklampsie.

U Apolináře mě přijímala sestra Markéta, protože jsem ale dorazila v době, kdy nebyl na oddělení rizikového těhotenství žádný lékař, musela jsem na podrobnosti o svém stavu počkat až do večerních hodin. Sloužil MUDr. Neumann, poměrně mladý, ale velmi sympatický lékař, který mi konečně vysvětlil, jak se věci mají. Ranní krevní testy odhalily velký úbytek červených krvinek a špatnou funkci jater (z níž pramenila ona stěží snesitelná bolest pod žebry), dva z typických příznaků HELLPu. Můj stav, přestože jsem se v tu chvíli cítila dobře, byl vážný a podle dosavadních zkušeností jsem byla varována, že nejspíš nezbude nic jiného, než v nejbližších dnech přistoupit k císařskému řezu a porodu.

Mně to v tu chvíli ale připadalo spíš jako vidina potratu…

S neklidem v duši jsem po vstupním vyšetření a injekční aplikaci kortikoidů u Apolináře strávila svou vůbec první noc v nemocnici v životě, do té doby jsem totiž nikdy hospitalizovaná nebyla. Celkově si myslím, že až na onen o něco vyšší, v těhotenství vysoký tlak jsem se vždy těšila dobrému zdraví. Ačkoliv na sebe nejsem nijak přehnaně opatrná a mám spíš mužské, tedy „riskantnější“ záliby, za celý život jsem měla pouze jednou naštípnutý loket, jinak žádné úrazy ani vážné nemoci. Snad stojí za zmínku pouze to, že jsem neštovice prodělala až v dospělosti a že už několik let trpím na ucpaný nos. Nejspíš jde o nějakou alergii, se kterou se ovšem neléčím, když je nejhůř, pomůže Muconasal. To víte, já půjdu k alergologovi a on mi diagnostikuje alergii na kočky (máme čtyři), ještě to tak!

Ale to jsem odbočila, zpátky k Apolináři.

Druhý den za mnou dorazil sám Kouďák, tedy MUDr. Michal Koucký, kapacita ve svém oboru. Zopakoval mi a podrobně rozebral, co vyplynulo z úterních krevních testů - situace je vážná a pokud zítřejší, tj. čtvrteční odběry nedopadnou nějakým zázrakem lépe, čeká mě porod sekcí. Nejspíš v úplné anestezii. Poté se u mě na pokoji, který jsem sdílela s budoucí maminkou dvojčat s diagnostikovanou preeklampsií, vystřídali anesteziolog s neonatoložkou, aby mi vysvětlili, co se bude po mém přesunu na porodní sál dít. Nebudu lhát, ač jsem realista a pragmatik každým coulem a jen tak něco mě nerozhází, parádně mě to vystrašilo. Pomalu, ale jistě jsem se smiřovala s faktem, že o dcerku přijdu, její šance na přežití byla v tu chvíli opravdu nevelká. Přesto či snad právě proto jsem dostala další dávku kortikoidů, která měla urychlit vývoj plic mimča, jak MUDr. Koucký všem dosud nenarozeným i už narozeným dětem říká.

Následující noc byla krušná, moc jsem toho nenaspala. Na vině přitom ani zdaleka nebylo pouze to, že zhruba mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní začala mít moje spolunocležnice porodní bolesti, ani to, že mi před šestou ráno přišly sestřičky odebrat krev a změřit tlak. Já jsem přitom typická sova, spát chodím po půlnoci a vstávám klidně až v jedenáct dopoledne. Brzká ranní buzení tak pro mě v následujících šesti týdnech byla ubíjející až vražedná a jsem přesvědčená, že jsem vysoký tlak měla i kvůli nim.

No nic, zase jsem jinde, zpátky k věci.

Čtvrteční ráno a dopoledne byly opravdu nervy drásající. Asi v půl deváté dorazil Kouďák s tím, že první výsledky testů dopadly nedobře a v jedenáct půjdu na sál, tak ať jsem v deset připravená a sbalená. Rozeslala jsem SMS příbuzným a začala se připravovat na nejhorší. Uplynula desátá hodina a nikdo nepřišel. Sestřičky nedorazily ani v půl jedenácté a dokonce ani v jedenáct, to už mi bylo divné. Až po dalších přibližně třiceti minutách do pokoje, kde už jsem tou dobou ležela sama, znovu vstoupil MUDr. Koucký, aby mi oznámil, že poté, co z laboratoře přišly další výsledky, rozhodli se lékaři přece jenom ještě posečkat a porod odložili.

Dodnes vlastně nevím, jestli to bylo proto, že se skutečně stal zázrak a krevní hodnoty se neuvěřitelně vylepšily, anebo protože byly tak špatné, že se doktoři báli do mě říznout. (To je samozřejmě vtip, MUDr. Koucký jasně řekl, že důvodem bylo nečekané zlepšení několika parametrů a že po dlouhé debatě s kolegy usoudili, že těhotenství zkusí prodloužit, co jen to půjde. Podle všeho mé tělo velmi rychle a nečekaně dobře zareagovalo na podané kortikoidy.)

Ať tak či onak, od toho dne jsem se stala tak trochu pokusným králíkem. A díkybohu za to! Většinu svého pobytu na riziku jsem dostávala až pětadvacet prášků denně a injekce na srážlivost krve, čtyřikrát denně mi sestřičky chodily měřit tlak a poslouchat ozvy dítěte. Ze začátku pobytu jsem každé ráno „darovala“ několik ampulí krve, později se „upíři“, jak jsem sestřičkám, které mě v nelidsky brzkých ranních hodinách chodily nabírat, začala říkat, dostavovali každý druhý den a v určité fázi dokonce jen jednou za tři dny. Bylo mi jich až líto, moje žíly se totiž rády schovávají a myslím, že si dámy na sesterně musely o to, kdo je bude hledat tentokrát, tahat sirky. A ta, která prohrála, mě dostala na starost. K tomu všemu jsem měla dlouho přísný zákaz jakékoli aktivity, povolenou jsem měla pouze návštěvu koupelny a vyjití na chodbu oddělení třikrát denně na jídlo. Dokonce i na ultrazvuk o patro níž mě vždycky někdo vozil na kolečkovém křesle, což bylo neskutečně ubíjející. Naštěstí zhruba třetí týden jsem dostala „štempl“ na to, že jsem si na ultrazvuk mohla dojít pěšky, byť s doprovodem.

Nakonec jsem v porodnici ve stavu 2v1 vydržela prý těžko uvěřitelných pět týdnů, v jejichž průběhu mi byly ještě jednou aplikovány kortikoidy. A možná bych vydržela ještě déle, kdybych to v neděli 14. května tak trochu nevzdala. Toho předlouhého pobytu pod přísným, byť přívětivým zdravotnickým dohledem jsem už opravdu měla plné zuby a do té doby silná psychická odolnost, kterou myslím, že se mohu pyšnit (prostě jsem se zařekla, že to budu brát, jak to je, hezky den po dni a uvidí se, kam až to dotáhneme), dostala nenapravitelné trhliny. Přestože mě u Apolináře každý den navštěvoval jak můj muž, tak moje maminka, která v té době byla na neschopence se (světe, div se) vysokým tlakem a povolené vycházky trávila u mě. Ačkoliv jsem, jak se ukázalo, semkla celou svou rodinu, která o mě měla strach. Navzdory tomu, že na mě všichni byli po celou dobu mého pobytu neskutečně milí. Už jsem tam prostě nechtěla být ani o den déle.

Vůbec jsem se proto nedivila, když se následující den na ultrazvuku ukázaly nulové průtoky. A protože jsem od MUDr. Kouckého věděla, že po pěti týdnech pod lékařským dohledem jsem já víceméně „za vodou“ a jde hlavně o malou, bylo mi jasné, že porod je na spadnutí. Jakmile se proto ve dveřích pokoje (v němž se za dobu mého pobytu na vedlejší posteli vystřídalo devět maminek, přičemž některé zůstaly sotva pár hodin) objevil Kouďák, nijak mě nepřekvapilo, když oznámil, že mě druhý den čeká cesta na porodní sál…

Maruška se narodila v úterý 16. května v 10:25 hodin. Vážila pouhých 760 g a měřila 32 cm, moje placenta totiž nefungovala, jak by měla, což se vědělo dopředu. Původní odhad porodní váhy na jednom z posledních ultrazvuků přitom byl 800 g. Přestože byla tak maličká, zvládla vstup na svět na výbornou (Apgar skóre 8-9-9). Ani si neumíte představit, jak jsem si oddechla, když jsem ji slyšela křičet, dokud ji nenapojili na kyslík a neodvezli na ARO. Masku však měla víceméně pouze preventivně, už druhý den, kdy jsem ji poprvé uviděla na vlastní oči, totiž dýchala zcela sama.

Navzdory tomu, že jsme se jedna druhou vlastně pokusily vzájemně zabít, dopadl náš příběh dobře. Při vší té obrovské smůle jsme měly veliké štěstí. Maruška vyvázla s refluxem a pár dalšími neduhy, které jsou však pro kulíšky typické a v porovnání s jinými, i staršími dětmi je na tom dobře (ťukám na dřevo, ať to nezakřiknu). U Apolináře si pobyla 77 dní, přičemž na ARO nestrávila ani dva týdny a putovala z něj rovnou na intermediál. Tam sice byla dlouho nejmenší a nejmladší, rozhodně však patřila mezi nejhlasitější děti na oddělení. Když konečně opustila inkubátor a dostala postýlku, myslím, že toho některé sestřičky zalitovaly.

K dnešnímu dni (10. července 2018) váží Maruška něco přes sedm kilogramů a měří cca 70 cm. Je to zdravá, usměvavá a upovídaná malá slečna, která se o místo na spaní dělí nejen se mnou, ale hlavně se dvěma kočkami a dvěma kocoury. Nejhorší sice máme za sebou, ale před námi je pořád ještě dlouhá cesta, na které pořád ještě můžeme kdykoliv škobrtnout a upadnout.

Já ale věřím, že když moje malá bojovnice zvládla ten přetěžký začátek života, všechno ostatní už pro ni bude „brnkačka“.

P. S.: Chtěla bych touto cestou moc poděkovat veškerému personálu porodnice u Apolináře, od uklízeček a sanitářek přes zdravotní sestry, porodní asistentky a laktační poradkyně až po samotné lékaře. Všichni byli skvělí a zejména na sestřičky z IMP 2 budu s láskou a vděkem vzpomínat ještě hodně dlouho.

Bára Tes. (v době těhotenství a porodu 31 let)