Darujme Facebook

Martin, 28. týden, 510 gramů

Náš příběh začal v roce 2016, kdy jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Už dříve jsem věděla, že mám jisté zdravotní potíže a přirozeně nejspíš neotěhotním. Měla jsem za sebou mimoděložní těhotenství, zamlklý potrat, konizaci děložního čípku, laparoskopii a hysteroskopii. V létě 2016 jsme poprvé vyhledali lékařskou pomoc v CAR v GESTu na Praze 5. V září jsem šla poprvé na embryotransfer, kdy mi bylo zavedeno jedno embryo. Těch 14 dní do testu se neuvěřitelně vleklo a ač jsem se snažila na „to“ nemyslet, nešlo to. Test byl bohužel negativní.  K dalšímu teď už kryoembryotransferu jsem šla v listopadu, vložili mi 2 embrya. Tentokrát jsem si vzala 14 dní volna a svědomitě doma odpočívala a snažila se být v pohodě. Po těch dlouhých 14 dnech byl těhotenský test opět negativní. V té chvíli už jsem opravdu neměla daleko ke zhroucení. Bylo mi to tak líto. Naštěstí můj přítel stál celou dobu při mě, držel mě za ruku a byl mi velkou oporou, říkal, že to zvládneme a že příště se to už určitě podaří!
Třetí kryoembryotransfer jsem absolvovala 17. 2. 2017, vkládali jsme opět dvě. Nevím, jak to popsat, ale tentokrát to bylo jiné, cítila jsem lehký tlak v podbřišku ihned po vložení. A byla jsem tak nějak celkově klidnější. Dva dny jsem pak byla doma, odpočívala a poté jsem šla normálně do práce. 10. den už jsem to nevydržela a udělala si těhotenský test. Nic!!! Zase nic!!! Neměla jsem daleko k slzám, jen mě uklidňovalo, že je ještě příliš brzy. Test skončil v koši. Těsně před odchodem do práce mi to ale nedalo, vyndala jsem ho a nevěřila svým očím. Byla tam!! Sice slaboučká, ale byla tam ta tolik vysněná druhá čárka! Odpoledne jsem spěchala domů vše znovu překontrolovat. V ordinaci byl jejich test také pozitivní, jupííí!!  Měli jsme neuvěřitelnou radost!!!
Následovaly odběry krve a čekání na stoupající HCG, což šlo velmi pomalu, takže jsme byli v neustálém napětí dalších asi 14 dní. Krátce nato jsem jednou zakrvácela, okamžitě jsme jeli do nemocnice v Hořovicích (máme to nejblíž), tam mě k mému překvapení vyšetřil „můj“ gynekolog, ke kterému běžně chodím, měl zrovna službu. Zjistil, že jsem v pořádku a že těhotenství je v děloze a je jedno. Nastala úleva a také klid a odpočinek doma. Po dalších dvou návštěvách v GESTu jsem byla odvelena právě k mému gynekologovi a také jsem obdržela svou první fotečku ultrazvuku. Byla jsem šťastná. 
Další velké testy a triple test naštěstí dopadly dobře, jen pořád říkali, že je to mladší těhotenství a že „mrňousek“ je menší. V květnu mi také pěkně natekly nohy, takže jsem je měla jako bambule, ale přikládali to k vedru. Koupila jsem si o číslo větší pantofle a tak nějak si zvykla. Také jsme, vzhledem k mému věku, museli vyplnit rodokmenový dotazník a podstoupit amniocentézu. Druhý den nám po telefonu řekli, že je miminko naštěstí v pořádku bez jakýchkoliv vad. Do deseti dnů jsem obdržela informaci o pohlaví. Budeme mít chlapečka!!!! Bude to kluk jako buk!!! Nedá se ani popsat, jakou jsem měla radost!!! Tančila jsem po bytě, tekly mi slzy štěstí. Vždy jsem si přála mít syna. Tatínek pohlaví vědět nechtěl, prý se nechá překvapit.
12.7. jsem byla na dalším UZ v Hořovicích, tam už se paní doktorce nelíbilo, že je malý o 3 týdny opožděný.Druhý den jsem šla na další kontrolu ke svému doktorovi, ten už věděl z Hořovic, co se děje. Sestřička mi naměřila dost vysoký tlak, v moči byla bílkovina, oteklé nohy a poměrně velký nárůst hmotnosti za krátkou dobu. Šla jsem na odběry krve. Po dvou hodinách mi pan doktor sdělil verdikt. Nelíbilo se mu to, a jako první vyslovil možnou diagnózu…PREEKLAMPSIE. Potom dostaly věci rychlý spád. Okamžitě jsme jeli do porodnice U Apolináře do Prahy, kde mě ihned hospitalizovali. Několikrát mi měřili tlak, ptali se na x otázek, poslouchali ozvy miminka a ptali se mě na pohyby. Ty jsem zatím necítila. 
Sbírání moči po 24h, otoky a vysoký tlak bohužel preeklampsii potvrdily. Proplakala jsem několik hodin a snad jen díky panu dr. Kouckému a jeho trpělivému vysvětlení a také získáním informací z internetu o této „nemoci“ jsem se trošku uklidnila a našla ztracenou sílu. Hodně mi pomohl přítel a celá moje rodina. 
Další týden se situace ještě víc zkomplikovala. Ultrazvuky vůbec nevypadaly dobře, měla jsem špatné pupečníkové průchody, stále méně a méně plodové vody a malý byl prostě moc maličký na svůj týden. Z pohybů jsem cítila jen lehké „vlnkování“, vysvětlili mi, že si šetří energii.   Celou dobu jsem měla pocit, že se to celé přece nemůže týkat mě, vždyť mám termín  až koncem října!! Ve čtvrtek za mnou přišli pediatři a ujistili mě, že jsou na tak malé miminko připraveni. V pátek opět UZ a zase špatně a ten den mi bylo oznámeno, že v pondělí rodím!!  No to byl šok. Můj chlapeček se narodí ještě v červenci. V pondělí 31.7.2017 plná obav a strachu jsem byla přijata na porodní sál. Přítel se svou sestrou čekali na chodbě. V 11.32 se narodil náš milovaný chlapeček s porodní váhou 510g a 27cm. Pojmenovali jsme ho Martínek. Zpočátku dýchal sám, pak s distenzní podporou CPAP. O něco později pak pomocí umělé plicní ventilace. Mě odvezli na JIP. Druhý den jsem poprvé spatřila svého chlapečka, bylo to velmi psychicky náročné, byl tak moc maličký a bezbranný. Plakala jsem. 
Od té chvíle jsem za malým docházela v pravidelných 3 hodinových intervalech a od čtvrtého dne mu nosila své odstříkané mlíčko. Na pokoji jsem se snažila dát dohromady, myslet pozitivně, najít novou sílu a energii pro svého synka. Postupně jsem se naučila malého přebalovat, měřit teplotu a krmit stříkačkou pomalinku do sondičky. Po propuštění jsem za ním dojížděla každý den, vozila odstříkané mlíčko, klokánkovali jsme. Užívali jsme si společné chvíle. Hodně jsem na něj mluvila, vyprávěla mu všechno možné, zpívala. Tatínek za synkem jezdil hlavně o víkendech. I on klokánkoval. Celá rodina a přátelé nás podporovali a drželi palečky.
Maličký byl extrémně nezralý hypotrof. Kvůli syndromu respirační tísně mu byl podáván surfaktant. Prodělal několik infekcí, paralytický ileus, vyžadoval vysoký přísun cukru v důsledku hyperinzulinismu. Byl léčen několika antibiotiky. Když mu byl měsíc, tak mu byla provedena chirurgická ligace otevřené tepenné dučeje. V říjnu podstoupil laserovou fotokoagulaci retinopatie II. stupně. Naštěstí vše dopadlo na jedničku. Spadl nám obrovský kámen ze srdce. Byl to velký strach.
Zlom nastal, když ho přendali na CPAP a pak za nějaký čas na Vapoterm a když dostal už „jen“ kyslíkové brejličky, to bylo radosti. Najednou se nám tak nějak „vylíhl“, dostal svůj první obleček, poprvé jsme ho koupali. Dny zase začaly být veselejší. Krátce nato jsme byli přestěhováni na IMP2 a po několika dnech na IMP1, odkud už byl jen krůček k domovu. Díky laktační poradkyni se nám postupně dařilo i přikládání, něco málo i vypil. Zbytek dávky doplňovala Prebeba pro nedonošené.
Když se uvolnilo místo na pokoji pro maminky, byla jsem 4.11.2017 přijata a od té chvíle jsem maličkého každé tři hodiny kojila a dokrmovala svým odstříkaným mlíčkem a Prebebou, chovala, koupala a od třetího dne ho měla přes den u sebe na pokoji. Později i na noc. V průběhu těchto dnů bylo na Martínkovi vidět obrovské zlepšení, posun kupředu. Krásně přibýval, usmíval se a bylo vidět, že je mu s maminkou dobře. Jen to kojení nás trošku trápilo, přestože se krásně přisál, vždy vypil jen maličko. Tatínek za námi jezdil dle možností, hlavně o víkendech.
V té době jsme již měli vypsanou žádost o kyslíkovou bombu na doma. Ve čtvrtek nám ji přivezli domů, ukázali vše, co s tím souvisí a v pátek 8.12.2017 nastal ten dlouho očekávaný den D a my si jeli pro našeho maličkého do porodnice. Propustili ho s váhou 3080g. Hned v pondělí po návratu nás navštívil náš pediatr, vysvětlil co a jak, napsal recepty. Od ledna pak následovaly kontroly s očíčkama, plicní, kardio a samozřejmě CKP ( poradna pro nedonošeňátka) a „očkování“ Synagis. Kyslíček naštěstí potřeboval JEN měsíc, pak už byl, a ještě je, na kortikoidech.
Dále řešíme pupíčkovou kýlu, kterou lepíme a dnes je mnohem lepší. Pak má náš chlapeček tříselnou kýlu, s tou jezdíme na kontroly do Krče. Na jedné straně už je to mnohem lepší, tak se to sleduje a s operací se vyčkává. Stále ještě dostává kortikoidy, ale už jen jednou denně. Moc mu pomohly. Plíce i srdíčko jsou naštěstí v pořádku. Trošku řešíme pravé ouško, které se dlouho nikde nedařilo naměřit a nyní je zjištěna přítomnost tekutiny. Jsme odesláni do Motola.
Dnes je malému 12m bio a 9m korigo, je neskutečně vnímavý, šikovný, o vše se zajímá, povídá si, dobře baští a v noci pěkně spinká.              Péruje na kolínkách, takže lezení je jen otázkou času. Váží přes 7kg. Je to náš velký bojovník a hrdina. Jsme vděčni za každý nový den s naším kulíškem. Milujeme ho!

Tímto bych chtěla ještě jednou moc poděkovat celému týmu lékařů, sestřiček a laktačních poradkyň z pražské porodnice U Apolináře, kteří nám malého „vypiplali“ a s obrovskou péčí a láskou se o něho po dobu 131 dnů starali. Všechno dopadlo dobře a my nikdy za to nepřestaneme být vděčni.