Matěj, 35.týden, 1650 gramů

Začátek byl bez zjevných komplikací. Radost a těšení se na miminko obrovská. Bohužel hned v prvním trimestru, počítám tak od 7týdne, začaly neskutečné nevolnosti. Na gynekologii všechny výsledky v pořádku, srdicko bilo a na nevolnosti mi byly doporučeny takové ty klasické rady, jako piškot u postele, neagresivni jídla, zazvorova lízátka. No nefungovalo nic.
Při další kontrole mi byla zjištěna těhotenská cukrovka. Takže nasadit dietu. No už tak jsem nemohla jíst ani pít, takže mě to nezaskočilo. Jenže zvracení stále neustávalo. Naopak jsem nad záchodem trávila většinu času, na střídačku s vanou, jediným místem, kde se dalo vydržet bez nadavování. Horká voda bude asi pověra. Byla jsem naložená sedm měsíců.
Nicméně začaly hospitalizace v nemocnici na gynekologicko-porodnickem oddělení ve VFN  (Vinohrady). Kapačky mě sice zavodnily, dodaly živiny, ale zvracení neustávalo. Po pár dnech propuštěna do domácí péče. Tento koloběh se opakoval co 14 dní.
Strach byl silnější a nechtěla jsem nic podcenit. Stále ujišťování, že to brzy přejde už jsem po nějaké době nevnímala. Má ošetřující gynekoložka také víc nezmohla.
Vyšetření i screeningy byly v pořádku, cukrovka zmizela. Vše v relativním pořádku. Až na jedno.
Měla jsem se registrovat do porodnice, protože malému se zpomalil vývoj hrudníku proti hlavě a končetinám.
Nic závažného, ale musí se to hlídat. Registrovala jsem se tedy do porodnice v Krči. Po zkušenostech s Vinohradama to byla jediná alternativa pro mě.
U Apolináře jsem neměla šanci rezervovat na plánovaný termín. Při dalším nesnesitelném záchvatu jsem se nechala převézt RZtou do Krče, kde se ukázalo, že mám ledvinovou koliku. Žádné velké překvapení, po X měsících bez šance se zavodnit. V nesnesitelných bolestech mi pan doktor oznámil, že je to řešitelné a že mi bude zaveden stent. Normalně se dělá ženám přes cévku, ale to už jsem byla psychicky úplně vyřízená, takže jsem se domluvili na anestezii.
Po tomto zákroku jsem byla propuštěna opět domu a měla jsem jediný týden na to, abych si těhotenství alespoň trochu vychutnala. Po tomto skvělém týdnu nastaly další komplikace.
Nevolnosti se vrátily a do toho řezání při močení. Zánět močových cest. Nasazeny první antibiotika. Po dobrání zánět ustal.
Nevolnosti ale ne. Za dalších asi 14 dní se objevil znovu. Další hospitalizace a další ATB.
Monitory malého naštěstí dobré. Tělíčko sice nerostlo tak rychle, jak mělo, ale rostlo. Po pár dnech tedy opět cesta domu.
Zvracení stále aktuální, ta antibiotika žaludek taky moc nechtěl. Než jsem je dobrala, skončila jsem na plenkách. Prostě už jsem "tíhou" malého (haha) a záněty neudržela ani moč.
Další hospitalizace. To už se pohybujeme jaro 2016 nějaký 31-32 týden, se k tomu všemu se přidaly lehké kontrakce.
Já psychicky úplně na dně, rodina ve strachu, vše museli zařizovat, kupovat výbavu a ještě mě jezdit navštěvovat, abych nezcvokla úplně. Kapačky stále bez efektu. Minimalně ráno a v noci mi bylo zle. Do toho opětovně antibiotika a tvrdnutí břicha. 
Další týden v nemocnici, ale trochu pokrok přeci přišel. Byly nám pichnuty kortikosteroidy na dozrání plic. Tak nějak jsme všichni už věděli, že takhle dlouho vydržet nemůžu.
Další návrat domů a za 2 týdny kontrola. Přesně za 2 týdny se mi vrátil zánět. Takže kontrola nebyla moc šťastná. Monitor ok, průtoky taky, ale na tento týden byl už moc malý.
Paní doktorka se trochu zděsila a začala řešit. V Krči se malovalo, termín jsem měla mít až po malování. Takže kam?
Neonatologie plus urologie, kdyby byly komplikace.
Vinohrady jsme zavrhli hned, Motol máme na druhým konci Prahy, takže Apolináře a kdyby tak je vedle urologie.
Paní doktorka zvedla telefon, zařídila místo a vystavila dokumenty, popřála hodně štěstí a jelo se.
U Apolináře nejdřív moc nechápali, ale nakonec mě přijali a rovnou odkázali na porodní sál. Připojena na monitor jsem čekala co bude dál. První vyšetření, druhý, čekalo se.
Večer jsem byla uložena na porodní pokoj, kontrakce ustaly a ráno mi bylo zase jen zle. Ráno na vizitě jsem byla odeslána ještě na jeden ultrazvuk a měření průtoků. Dohodli jsme se, že když to bude stejne jako ten den předtím, budeme to řešit nejspíš císařem. Žádná změna se nekonala.
Celá rozklepaná jsem se vrátila zpět a už mi chystali sál. Stihla jsem ještě zavolat příteli a mamce. Oba ihned vyrazili za mnou. Přišla sestra s papíry, vše se domluvilo, sbalila jsem si věci a hurá na sál.
Přiznám se, že jsem srab a nedokázala bych u toho být při vědomí. Takže jsem se nechala uspat. Poslední slova byla "že do mě neříznete, dokud nebudu úplně spát? "
Pak už vím jen to, že jsem  se probudila na JIP a v telefonu už měla fotku našeho Matýska. Stihli to oba. I mamka i tatínek našeho syna.
Stáli za dveřmi a čekali.
Dokonce došlo k nedorozumění, kdy malému chtěli napsat mé příjmení, přestože jsme meli papíry z matriky, že bude mit jmeno po otci. Narodil se 15.6.2016, 5 dní po mých narozeninách. Vážil 1650g a měřil 40 cm.
V inkubátoru si poležel jen 3 dny, dýchal si sám, od druhého dne byl plně kojen a měl se k světu.
Děkuji dodnes bohu, že to vše zvládl a velmi rychle i dohnal.
Dohromady byl na IMP 14 dní.
Poté jsme museli navštěvovat Endokrinologii. Kvůli nízké porodní váze a tomu nepoměru (trup/zbytek těla).
Byly mu naměřeny špatné hodnoty železa, tzv.anémie  (to prý po císaři bývá ) a zvýšeny dávky vitaminu D, to zase kvůli počáteční rachitidě (zjištěno rentgenem zápěstí ).
Jinak tedy žádné komplikace ani doporučení do rizikovky, neurologie ani cvičení.
Ježiš, jak já byla šťastná. V pul roce už váhu i výšku dohnal.
Kojila jsem bohužel jen 6 týdnů, takže to po umělém rychle přibýval.
V 9 měsících byl z endokrinologie vyřazen jako naprosto zdravý chlapec.
Chodit začal v roce, v prostoru v 18 měsících a od dvou let trénuje mluvení.
Dnes už by to málokdo poznal, ale díky teto zkušenosti další těhotenství neplánuji. 
Dodnes děkuji všem, kdo se na životě našeho Matýska podíleli.
Celému kolektivu Zemské porodnice budu navždy vděčná, že za 5 minut 12 zasáhli.
Podle propouštěcí zprávy byl zánět již v placentě a kdyby se čekalo, vůbec to nemusel být tento šťastný konec. 

Mirka s rodinou