Šimon, 26. týden, 960 gramů

První těhotenství bylo rizikové, měsíc jsem si poležela u Apolináře, dva měsíce pak byla doma a hezky rodila v termínu. A sice 39+1 tt, krásnou Elišku s váhou 3180 gramů a 49 cm. Nějak mne a asi nikoho jiného nenapadlo, že to s druhým těhotenstvím bude jiné. Když mne „zavírali“ – jak já říkám pobytu na rizikovém oddělení u Apolináře, tak jsem tak nějak předpokládala, že to bude stejné jako s Eliškou. Že si měsíc zase poležím a pak mne pustí a já odrodím opět hezky v termínu. ALE – poležela jsem si přesně týden a najednou jsem začala rodit. Bylo pondělí, já pouze 25+3 tt, rychle kortikoidy a infuze na zastavení kontrakcí. Nakonec to ve středu stejně vyvrcholilo rychlým spontánním porodem. V termínu 25+5 tt se nám narodil Šimon s váhou 960 gramů a 34 cm.

Šíma byl v podstatě od začátku kabrňák, zhubnul sice více, než je obvyklé, a to na 770 gramů, ale jinak byl moc šikovný. Na ventilátoru byl pouze 1. den, pak už byl jen na CPAPu, postupně na kyslíkových brejličkách a pak bez ničeho (kortikoidy naštěstí asi dobře odvedly svoji práci). Šimonek postupně začal přibírat, vše se den ode dne lepšilo, pomaličku, ale přece. Z oddělení JIRP přešel (asi i kvůli malování) 28. den svého života a s váhou 1030 gramů rovnou na IMP2.

35. den Šimon bohužel udělal zpátečku na JIP, kolaboval mu oběh, intubace, potvrdila se meningitida od bakterie e-coli. Celý den jsem problila, nervy na pochodu, Šímu doslova tahali hrobníkovi z lopaty. Bojoval statečně a postupně se opět stabilizoval. Infekce mohou mít různé následky, pro nás to byl hydrocephalus, a sice zvýšená tvorba mozkomíšního moku. Mok se musí z hlavičky odvádět, aby nezpůsobil poškození mozku, aby hlavička nenarůstala do obřích rozměrů. Měsíc a půl měl Šimon zevní komorovou drenáž – vývod z hlavičky, který nadbytečný mok odváděl do rezervoáru. Postupně se barva moku měnila, z barvy černého čaje byla nakonec čirá, hezky průhledná a hlavně bez bakterií. S postupnou likvidací infekce se musí čekat i na pokles bílkoviny v moku, protože drenáž je jen prozatímní řešení. Když bílkovina klesne, je možnost zavést operativně tzv. shunt – vnitřní vývod z hlavičky do dutiny břišní. Bílkovina musí klesnout, aby se vývod, prostě „obyčejná“ hadička hned neucpal.

92. den Šimonova inkubátorového života se mi podařilo při kojení (ano, kupodivu jsem ještě stresem nepřišla o mléko) mu vývod z hlavy vytáhnout. Byl to totální šok, po měsíci a půl stehy prostě nedržely, ale nikomu bych ten pocit nepřála, protože jsem v tu chvíli netušila, jestli jsem si nezabila vlastní dítě, když mu vytéká mozkomíšní mok jen tak z hlavičky. Naštěstí se ukázalo, že situace nebyla až tak kritická, došlo sice k převozu Šímy z Apolináře hned do Motola, ale vlastně to vypadalo, že jsem celou situaci rozhýbala v pozitivním smyslu slova. Protože hned za dva dny po tom, dostal Šimon svůj shunt. 99. den jsme si ho mohli odvézt domů!!

Konečně člověku připadalo, že má opravdu dvě děti. Byla to paráda a moc jsme si to doma užívali. Propuštěním to ale nekončí, naopak začíná takový maratón mezi doktory. Po 20 dnech se však z hodného a spavého dítka jako mávnutím proutku stal ukňouránek. Moc nespinkal a byl prostě takový celý nesvůj, k večeru se do toho přidalo i něco, co jsme vyhodnotili jako křeče (takové to novorozenecké lekání z prostoru, ale i při klokánkování, což nám bylo divné). Takže jsme se vydali opět raději do nemocnice, kde jsme strávili nejprve 3 dny na KDDL na Karlově, poté 48 dní v Motole.

Ač jsem nejprve působila jako hysterická matka, tak se bohužel ukázalo, že se opravdu něco dělo. A sice další e-coli a meningitida. Tentokráte i s paralytickým ileem (stávkování střev stručně řečeno). Takže zase operace, shunt vyndat, zevní komorová drenáž a opět boj za pomocí hromady antibiotik. Naštěstí byl Šíma zase šikula a všechno zvládnul. Dostal shunt a už jsme se chystali domů, ale mamince zase připadal nějaký divný. A bohužel se zase potvrdilo, že maminka svoje dítko (ač strávilo většinu svého života bez ní v inkubátoru) zná nejlépe. Takže jsme nakonec podstoupili ještě endoskopii a až před Vánoci 2017 jsme Šímu dostali zase domů (ve věku necelých 6 bio měsíců). Doma byl tedy v říjnu 20 dní, teď od prosince je to 29 dní a doufáme, že to bude v tomto domácím duchu pokračovat a kéž by rok 2018 (a i ty další samozřejmě) byly bez hospitalizací.

Meningitida může napáchat různé škody, od slepoty po hluchotu, poškození mozku atd., já nevím co ještě. Naštěstí se nic takového u nás zatím neprokázalo a věřím, že ani časem neprokáže. Držte nám prosím palce! My Vám je také držíme!

Závěrem bych chtěla poděkovat všem zúčastněním zdravotníkům, perfektní péči sestřiček a lékařů u Apolináře, zkušeným doktorům v Motole a v KDDL. Velké dík patří však především babičkám a manželovi. K inkubátoru člověk na návštěvu s malým dítkem nesmí, neprodělalo neštovice a podobné hitovky, takže je v takovém sterilním prostředí nebezpečné. Bez babiček (mé zlaté maminky a zlaté tchýně) bych si nemohla užívat každodenní návštěvy Šimonka a klokánkování, protože by naši starší Elišku neměl kdo hlídat. O víkendech to měl na bedrech pro změnu manžel, který vše také bravurně zvládnul. Takže ještě jednou děkuji!