Tobiáš, 28. týden, 1000 gramů

Ahoj kamarádi,

jmenuji se Tobiáš, jsem narozený v tt. 27+2 dne 16.8.2016. Moji rodiče si dávali se mnou na čas, nejdříve chtěli cestovat, užívat si a vytvořit si životní zázemí. Vše si naplánovali a do 5. let si to splnili, jen zapoměli, že život nejde naplánovat a to poslední přání, být rodina, bylo dost náročný. Po roce snažení, jsme podstoupili CAR, kde tatínek má líné spermie a po různých podpůrných lécích se to nějak zásadně nezměnilo.
Maminka podstoupila 1x inseminaci, bez úspěchu, následovalo  první umělé oplodnění, kde z 8. odebraných vajíček šlo použít pouze 3.
Jedno zaniklo do 6. hodin, druhé a třetí se vyvíjelo tak jak mělo, jen druhé bylo pomalejší. Přišel den D, pan doktor mi řekl, vybrali jsme to nejsilnější a vpravili mě mamince do bříška.
Pár dní po zákroku, maminka dostala informaci, že druhé vajíčko zaniklo a teď to bylo jen o nás a přírodě.
Maminku to hodně vzalo, protože má strach z jehel a celý proces, kdy si musela píchat hormony do bříška špatně psychicky  snášela.
Touha po miminku byla silná, ale strach je velký nepřítel a věděla, že by to musela znova podstoupit.
Rodiče mě tajili v rodině, protože jsem byl dárečkem pro dědečka P. a prababičku k narozeninám. Představil jsem se jim jako Tobiášek, když mi bylo 23tt. V té době byl můj druhý dědeček S. nemocný a nevědělo se, zda to je rakovina musel v červnu 2016 jít na operaci, kde mamince hodně pracovali nervy, k tomu všemu chodila do práce - kde byl stres normální záležitost.
Těhotenství bylo ukázkové, bez komplikací až jednoho víkendového dne měla maminka narůžovělý  hlen, neřešila to, jelikož ho bylo velmi málo. Magnesium brala od mého 4.měsíce, v té době nečekala, že to může být problém na fb nechodila a nezapojila se do různých skupinek - což asi byla chyba, možná mohla být moudřejší.
Po kontrole na gynekologii měla čípek cca 16mm, následovala hospitalizace v 25+1tt, kde jsem vážil 480g, po týdnu ležení se čípek opět zhoršil na 12mm a přišli komplikace, kde maminka dostala driák léků, aby neporodila a povedlo se. Následovali kortikoidy a vydrželi jsme bojovat do 27+2tt. Vše jsme zvládli přirozeně a spontánně, byl jsem tak šikovný, že jsem se v bříšku před porodem stihl otočit hlavičkou napřed. Původně tatínek nechtěl být u porodu, ale přišel maminku uklidnit v 8:05  jenže já jsem byl  tak rychlý a v 8:32 jsem se ohlásil na svět s mírami 36 cm a 1kg.
 Oba plakali štěstím, protože jsem si krásně zakřičel, abych dal najevo, že už mě tu mají a jsem plný síly porvat se o život na tomto světě..
Všem neduhům jsem utíkal mílovými kroky, musel jsem mít podporu v dýchaní a tu jsem si sám sundal v 13tém dnu života a vydržel jsem sám dýchat 4.hodiny, následně jsem byl unaveny a opět byla připojena podpora dýchání.
Jak jsem rostl a přibíral byla na mě samá chvála.
Sám jsem začal dýchat až kolem 44.den života, domů jsem odcházel s váhou 2480g a kolem 46cm, v nemocnici jsem byl 77.dní, kdy rodiče za mnou jezdili každý den.
Bylo jen pár dní, kdy si chtěli odpočinout z toho cestování.

První narozky jsem oslavil v 2017 ( jinak 9. měsíců korigo) a už jsem skoro zvládl dohnat vše, co donošené děti, seděl, lezl, stoupal si. Zkoušel slova typu em, ne, ta ma atd. Jen ta moje váha byla slabší, ale to mi nevadí, blížil jsem se 8kg, měřil 71cm a byl bez zdravotních komplikací.

V srpnu 2018 budu mít dva roky a jsem hodné, klidné dítě s neduhy jako každý, že nechci poslouchat. Občas mi říkají pytel blech, protože ty se nedají udržet pohromadě, šídlo mi říkají cestující v MHD :-) jsem zdravý,chodím od ledna 2018 a mluvení se stále učím. Meřím 80 cm a váhu mám 9800g.